25
pro,2025
Na první pohled se zdá, že Češi nejsou osamělí. Podle evropských statistik patříme mezi nejméně osamělé národy. Ale pokud se podíváte pod povrch, zjistíte něco jiného. Osamělost je tady - a není to jen dočasný pocit. Je to chronický stav, který se projevuje tichým, ale ničivým způsobem. A většina z nás o ní mlčí.
Paradox české osamělosti
Český statistický úřad říká, že 39 % domácností tvoří jednotlivci. To je téměř třetina všech domácností. V roce 2011 to bylo jen 32,5 %. Tento trend není náhodný. Lidé žijí sami - ne proto, že by nechtěli být v parťáku, ale protože se vztahy mění. Rozvody, odjezdy z domova, smrt manželů, práce mimo město. A pak je tu digitální svět, který nám dává iluzi spojení, ale ne skutečnou blízkost. Výzkum Lékařské univerzity z roku 2025 ukazuje, že 61 % dospělých Čechů pociťuje osamělost. Ale jen 34 % z nich to přizná, když je na to přímo zeptaní. A jen 6,5 % říká, že to zažívá pravidelně. Co se děje? Lidé to potlačují. Myslí si, že to je známka slabosti. Nebo se bojí, že je nikdo nechce slyšet.Co to vlastně osamělost dělá tělu?
Osamělost není jen „špatný pocit“. Je to biologická hrozba. Vědci z Cambridge analyzovali krev 42 000 lidí a zjistili, že ti, kteří se cítí osamělí, mají jiné hladiny proteinů v krvi - ty, které jsou spojené s chronickým zánětem, srdečními chorobami, demencí a dokonce rakovinou. To je stejně špatné, jako když denně vypálíte 15 cigaret. Nebo když budete přejídat. Nebo když budete pít alkohol každý den. Nejde jen o fyzické zdraví. Mozek se při dlouhodobé izolaci mění. Snižuje se aktivita oblastí, které odpovídají za empatii, důvěru a sociální pouto. Vzniká ten strašný kruh: čím více jste osamělí, tím méně věříte lidem. A čím méně věříte lidem, tím více se izolujete. Olivia Laing to nazývá „bezduvodný paranoidní strach“ - ten, který vás přiměje myslet, že každý, kdo se k vám přiblíží, má nějaký skrytý účel.Kdo je nejvíce ohrožen?
Nejvíc osamělých je mezi mladými dospělými - lidmi ve věku 25-35 let. To zní překvapivě. Myslíte si, že jsou všude na Instagramu, v Discordu, v chatu? Ano. Ale právě tam je problém. Vztahy jsou ploché. Přátelé nejsou přátelé - jsou to „kontakty“. Když někdo řekne: „Mám 500 přátel na Facebooku“, tak to znamená, že má 500 lidí, kteří nevědí, co se s ním stalo včera večer. Ženy cítí osamělost intenzivněji. Výzkumy ukazují, že 28 % žen zažívá občasné osamění, zatímco mužů je jen 15 %. Ale muži to přiznávají méně. Věk 30-45 let je nejnebezpečnější období pro muže. 58 % z nich pociťuje osamělost, ale jen 22 % to přizná. Proč? Protože se bojí, že je budou považovat za „neúspěšné“. Protože se bojí, že je nebudou chtít pomoci. Protože se bojí, že budou muset říct: „Mám problém.“ Starší lidé, zejména ženy, jsou další skupinou s vysokým rizikem. Po smrti manžela, po odchodu dětí, po ztrátě mobility - vztahy se zhroutí. A nejvíc to bolelo po pandemii. Většina starších žen přestala chodit na procházky, přestala navštěvovat kavárny, přestala volat příbuzným. A pak se probudila v tichosti. A ticho je nejhorší vůdce.
Co děláme? A co bychom měli dělat?
V Česku máme několik neziskových organizací, které se snaží pomoci. Některé města zkusily „společenská centra“ - místa, kde lidé mohou přijít, popíjet kávu, hrát šachy, poslouchat pohádky pro děti nebo jen sedět vedle někoho, kdo mlčí. Ale jen 12 % Čechů ví, že tyto služby vůbec existují. Ministerstvo zdravotnictví plánuje do konce roku 2026 otestovat nový model ve 15 městech. Spojí fyzické prostory s digitálními nástroji. Myslíte si, že to pomůže? Možná. Ale problém není v tom, že neexistují místa. Problém je v tom, že lidé se bojí jít. A to je ten největší překážka. 78 % Čechů říká, že raději zachová své soukromí, než aby se snažilo navázat více kontaktů. My chceme být s lidmi, ale ne chceme být „nároční“. Nechceme být „na záležitosti“. Nechceme být „příliš emocionální“. A tak se zavíráme do vlastních bytů, do vlastních hlav, do vlastních obrazovek.Co můžete udělat teď?
Nemusíte se stát aktivistou. Nemusíte založit klub. Nemusíte se stát terapeutem. Ale můžete začít malým krokem.- Příští týden pošlete zprávu někomu, koho jste neviděli půl roku. Neříkejte „Jak se máš?“ Řekněte: „Připomněl jsem si, jak jsme se smáli, když jsme...“
- Přijďte do kavárny, kde nejste zákazník, ale člověk. Sedněte si ke stolu, kde sedí někdo s knihou. Řekněte: „Můžu si sednout?“
- Zrušte jednu online aktivitu. Nahraďte ji procházkou. Ne s poslechem podcastu. S poslechem vlastních myšlenek a hluků kolem vás.
- Pokud jste starší a cítíte se osaměle - nečekajte, až někdo přijde. Zavolejte. Napište. Pošlete fotku z okna. Neříkejte: „Nemám kdo.“ Řekněte: „Mám tady jednu fotku. Chci, abyste ji viděli.“
Nejde o to, mít více přátel. Jde o to, mít někoho, kdo vás slyší.
Osamělost není problém, který se vyřeší tím, že budete mít více přátel na Facebooku. Není problém, který se vyřeší tím, že budete chodit na kurzy společenského chování. Je to problém, který se vyřeší tím, že se někdo zastaví, když vidí, že někdo jde s hlavou skloněnou. A řekne: „Jsi v pořádku?“ A pak počká. Bez tlaku. Bez rady. Bez pokusu to „napravit“. Jen počká. A možná, jen možná, ten člověk odpoví. A v tu chvíli se něco změní. Ne ve světě. Ale v něm. A v ní.Co se děje dál?
Vědci z Lékařské univerzity sledují 10 000 Čechů po dobu pěti let. Chtějí zjistit, jak osamělost ovlivňuje paměť, spánek, imunitu a riziko sebevraždy. První výsledky přijdou v říjnu 2027. Ale my nemusíme čekat. Než se to stane, můžeme začít teď. S někým, kdo sedí vedle vás. Nebo kdo sedí v bytě vedle. Nebo kdo jen čeká, aby někdo řekl: „Jsem tady.“Je osamělost stejná jako sociální izolace?
Ne. Sociální izolace je fyzická skutečnost - nemáte kontakt s lidmi. Osamělost je pocit - můžete být v mnoha lidech a přesto se cítit sami. Někdo může být izolovaný, ale neosamělý - například mnich nebo spisovatel, který si vybral klid. A někdo může být v manželství, v rodině, s přáteli - a přesto se cítit osaměle, protože nikdo nevidí, co skutečně cítí.
Proč se Češi nechtějí přiznat k osamělosti?
V české kultuře se považuje za slabost přiznat, že se něco „nevede“. Myslíme si, že když se někdo snaží, měl by být „silný“. Ale osamělost není selhání. Je to přirozená reakce na změny, které neumíme zvládnout. Mnoho lidí se bojí, že je budou považovat za „nepřátelské“, „nepřístupné“ nebo „neúspěšné“. A tak mlčí. I když to bolelo.
Je digitální svět příčinou osamělosti?
Ne úplně. Digitální svět není příčinou - je to katalyzátor. Dává nám iluzi spojení, ale ne skutečného vztahu. Můžete mít 500 přátel na Instagramu, ale když potřebujete někoho, kdo vás slyší, zjistíte, že nikdo neodpoví. A to je ten bod, kde se osamělost začíná vytvářet. Není to technologie - je to to, jak ji používáme.
Může osamělost vést ke závislosti?
Ano. Když se člověk cítí osaměle, hledá způsob, jak to zvládnout. Někdo se uchyluje k alkoholu, někdo k pornu, někdo k nákupům, někdo k internetu. Tyto věci neřeší osamělost - jen ji potlačují. A když se potlačení zastaví, osamělost se vrátí - a je silnější. Je to jako zastavit bolest léky, ale nevyléčit zranění.
Kde najít pomoc v Česku?
Existují neziskové organizace, jako je Age Management, které mají programy pro seniory a mladé dospělé. Některé města mají „společenská centra“ - místa, kde se lidé setkávají bez tlaku. Nejde o terapii - jde o přítomnost. Můžete se také obrátit na psychologickou linku 1212, která je zdarma a anonymní. A pokud se cítíte, že už to nezvládáte - nečekáte, až se to „vyřeší samo“. Zavolejte. Napište. Přijďte. Někdo bude čekat.
