Poruchy osobnosti a sebevražednost: Jak vysoké je riziko a jak vytvořit skutečně účinný krizový plán

Poruchy osobnosti nejsou jen „divné chování“ - jsou to skryté bomby, které mohou vybuchnout v okamžiku, kdy se nikdo nečeká

Když někdo řekne „má poruchu osobnosti“, mnozí si představí nějakého extrémně dramatického nebo agresivního člověka z filmu. Ale realita je jiná. Poruchy osobnosti nejsou o tom, jak se někdo chová ve veřejnosti. Jsou o tom, jak se člověk vnitřně drží pohromadě - nebo ne. A když se to nějaký den nesetká s podporou, může to skončit tragicky.

V Česku je každý třetí člověk, který zemře sebevraždou, trpí nějakou poruchou osobnosti. To není jen číslo. To znamená, že z každých tří sebevražd jedna je spojená s trvalým, skrytým problémem, který často nikdo nevidí - ani rodina, ani přátelé, ani lékaři. A přestože se o tom mluví, řešení je stále nedostatečné.

Co vlastně znamená „porucha osobnosti“?

Porucha osobnosti není dočasná deprese nebo zážitek z rozchodu. Je to trvalý vzor, jak člověk vnímá sebe, druhé a svět - a jak na to reaguje. Tyto vzory jsou pevné, odolné vůči změně a způsobují trvalé potíže v životě: ve vztazích, v práci, v emocích.

Nejčastější typy, které mají nejvyšší riziko sebevraždy, jsou:

• Hraniční porucha osobnosti - nejvyšší riziko. Lidé s touto poruchou trpí extrémními návaly emocí, strachem z opuštění a často sebevražedným chováním - ne proto, že chtějí zemřít, ale protože necítí žádnou jinou cestu, jak ukončit nevynesitelnou bolest.
• Disociální (antisociální) porucha - často spojena s neohleduplností a porušováním pravidel, ale i s vysokým rizikem sebevraždy, když se člověk ocitne v izolaci nebo větší krizi.
• Histriónská porucha - lidé, kteří potřebují být v centru pozornosti, mohou v krizi použít sebevražedné hrozby jako způsob, jak získat pomoc - a někdy to skončí tragicky.
• Narcistická porucha - když se jejich „velký obraz“ o sebe zhroutí (propuštění, ztráta statusu), mohou se cítit bezcenní. A to může vést k sebevraždě.

Největší riziko má hraniční porucha. Z každých 10 lidí s touto poruchou zemře 1 sebevraždou. To je 10krát vyšší než u běžné populace. A přestože je to nejznámější, mnozí pacienti se k léčbě vůbec nehlásí - protože si myslí, že to je jen „jejich povaha“. „Nechápu, proč bych měl změnit to, co jsem vždycky byl,“ říká jeden pacient. A to je problém.

Proč sebevražda není „lenost“ nebo „soulad“

Je důležité pochopit: lidé s poruchami osobnosti nechcí zemřít. Chtějí přestat trpět. Jejich sebevražedné myšlenky nejsou o smrti - jsou o ukončení bolesti. Když se jim rozpadne vztah, propustí z práce, nebo se cítí opuštění, jejich mozek nevidí žádnou alternativu. Všechny zvládací strategie, které dříve fungovaly (např. agresivita, manipulace, odmítání), přestanou být účinné. A zůstane jen jedna cesta: konec.

U žen je riziko vyšší, pokud mají úzkostné poruchy, PTSD nebo špatné vztahy v rodině. U mužů je největší hrozbou PTSD - zejména po vojenských zkušenostech. A pokud k tomu přibude zneužívání alkoholu, riziko sebevraždy stoupá až pětkrát.

Studie z Univerzity Karlovy ukazují, že většina lidí s poruchou osobnosti se nehlásí k léčbě kvůli své osobnosti. Přijdou kvůli deprese, úzkosti, zneužívání drog nebo sebepoškozování. Ale nechtějí změnit „to, co jsou“. A to znamená, že lékaři často nevidí hlavní problém - až když je pozdě.

Krizový plán: Nejen „zavolej někomu“ - ale konkrétní kroky, které fungují

Standardní rada „když se cítíš špatně, zavolej někomu“ u lidí s poruchami osobnosti selhává. Proč? Protože když je v krizi, nejsou schopni myslet jasně. Nemají energii na hledání telefonu. Nevěří, že někdo přijde. A když se cítí opuštění, i když je někdo na druhé straně, může to vnímat jako zradu.

Účinný krizový plán musí být jako návod pro nouzovou situaci - jednoduchý, konkrétní, napsaný jasně a vytvořený spolu s pacientem.

Co musí obsahovat?

1. Specifické spouštěče - co přesně vyvolá krizi? Rozchod? Ztráta práce? Hlas na telefonu? Když víš, co to je, můžeš předem připravit reakci.
2. Konkrétní kroky v prvních 24 hodinách - např.: „Když se cítím, že to nevydržím, zavolám Mamince, sednu si na balkon a napíšu tři věty, co mě dnes trápí.“
3. Kontakty na podporu - nejen „přítel“ - ale konkrétní jména: „Maminka - 777 123 456“, „Psychoterapeutka Mgr. Nováková - 608 999 888“.
4. Aktivity, které pomáhají - např.: „půjdu na procházku do parku“, „přečtu si kapitolu z knihy, která mě uklidňuje“, „zapnu hudbu, kterou mám uloženou v seznamu ‚když se cítím zlý‘“.
5. Co dělat, když to nefunguje - např.: „pokud po 24 hodinách se nezlepším, zavolám na Krizovou linku 2.0 nebo půjdu do nemocnice“.

Pravda? V Česku jen 35 % psychiatrů pravidelně vytváří tyto plány. A přestože 87 % z nich je přesvědčeno, že pomáhají, neudělají to. Proč? Čas. Náročnost. Nedostatek školení.

Ale příběhy ukazují, že to funguje. Matka z Jihlavy sdílí: „Sestavili jsme plán s dcerou. Každých 6-8 týdnů se stane krize. První 24 hodin ji voláme každou hodinu. Pokud se nezlepší, zavoláme psychoterapeuta, který zná její případ. Od té doby jsme neměli žádnou hospitalizaci za rok - dříve to bylo pět.“

Na druhé straně otec s narcistickou poruchou říká: „Můj syn to považuje za urážku. Říká, že je to pro „slabé“. A za dva roky měl tři pokusy o sebevraždu.“

Je to těžké. Ale ne nemožné.

Co dělat, když máš blízkého s poruchou osobnosti?

Nejsi terapeut. Nejsi lékař. Ale můžeš být ta osoba, která ho zadrží.

• Nesnaž se ho „přesvědčit“ - že je to jen „náladovost“. Neříkej: „To je jen tvůj způsob.“ To ho jen oddálí.
• Uč se o jeho poruše - ne jen obecně, ale o tom, jak se projevuje u něj. Jaký je jeho typický vzor? Kdy se krize obvykle objeví?
• Navrhněte společný krizový plán - ne jako „tvoje věc“, ale jako „naše věc“. Připravte ho, když je klidný. Ne v krizi.
• Zapojte se do léčby - pokud je to možné. Navštěvujte sezení s terapeutem, když se to doporučuje.
• Nevyhýbej se hranicím - nejde o to, aby sis „vytvořil“ jeho problém. Pokud tě zneužívá, manipuluje nebo ohrožuje, řekni to. A zůstaň v bezpečí.

Je to těžké. Ale tvá přítomnost může být ta, která ho zadrží.

Co se děje v Česku? Proč to stále nejde?

Česká republika utrácí na prevenci sebevražednosti 185 milionů korun ročně. Roste to. Ale stále zaostáváme za Evropou.

Problém je v roztržce mezi primární péčí a specializovanou. Lékař v ordinaci neví, jak rozpoznat poruchu osobnosti. Psycholog ve firmě nemá čas. Psychiatr má plný termín na 3 měsíce.

Ale je tu nová naděje: Krizová linka 2.0, kterou spustil Národní ústav duševního zdraví v lednu 2023. Tato linka používá umělou inteligenci, která analýzuje hlas - a když slyší znaky akutního rizika, přesměruje volbu do 2,4 minuty. Dříve to trvalo 15 minut. A to je rozdíl mezi životem a smrtí.

Podle prognózy by tento systém mohl snížit pokusy o sebevraždu u lidí s poruchami osobnosti o 18-22 % do roku 2025. Pokud ho všichni použijí.

Ale technologie sama o sobě nestačí. Potřebujeme lékaře, kteří vědí, jak vytvořit krizový plán. Potřebujeme rodiče, kteří neodmítají léčbu. Potřebujeme společnost, která přestane říkat: „To je jen jeho povaha.“

Co můžeš udělat teď?

Nemusíš být terapeut. Nemusíš mít vysokoškolské vzdělání. Ale můžeš začít tady a teď.

• Přečti si o hraniční poruše osobnosti - ne jen na Wikipedii, ale v příbězích lidí, kteří s ní žijí.
• Pokud máš někoho blízkého, kdo se chová „extrémně“ nebo se často „zhroutí“ - neodstraňuj to. Zajímá se o to.
• Pokud se cítíš sama a máš návaly bolesti - nečekáj na „když to bude horší“. Zavolej na Krizovou linku 2.0: 116 123.
• Pokud jsi lékař nebo terapeut - začni vytvářet krizové plány. Nejen „zavolej někomu“. Konkrétně. Výslovně. S čísly.

Sebevražda není náhoda. Je to výsledek dlouhého, skrytého boje. A ten boj můžeš zastavit - ne tím, že se snažíš „všechno napravit“, ale tím, že se zastavíš - a řekneš: „Jsem tady. Nejsi sám.“