Posttraumatická stresová porucha (PTSD): Jak psychoterapie pomáhá zpracovat trauma

Co je PTSD a proč to není jen „přežitý šok“

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) není jenom to, že někdo někdy něco špatného zažil. Je to vážná psychická reakce, která se u některých lidí přemění v dlouhodobý stav, kdy mozek neustále přehrává trauma, jako by se to dělo znovu. Lidé s PTSD často zažívají náhlé vzpomínky, noční můry, vyhýbání se místům nebo lidem, které připomínají událost, a neustálý pocit nebezpečí - i když je v bezpečí. Někdo, kdo přežil válečný konflikt, násilí, dopravní nehodu nebo zneužívání, nemusí mít PTSD. Ale kdo ji má, často se cítí jako by byl uvězněn v minulosti.

Podle výzkumů se PTSD vyvine jen u 10-20 % lidí, kteří zažijí extrémní trauma. Proč u někoho ano a u jiného ne? Záleží na genetice, dřívějších zkušenostech s úzkostí nebo depresí, a také na tom, jestli měl někdo, kdo ho podpořil. Kdo se cítil sám, kdo neměl nikoho, komu by mohl říct, co mu dělá, ten má vyšší riziko.

Proč psychoterapie je první volba - a léky nejsou řešením

Spousta lidí předpokládá, že PTSD se léčí léky. Ale to není pravda. Antidepresivy jako sertralin nebo paroxetin mohou trochu uklidnit náladu, ale nezmění to, co se skutečně děje v mozku. Léky potlačují příznaky - nezpracovávají trauma. A nejsou bez rizika: nechutnají, způsobují závratě, sníženou libidó, nebo dokonce zhoršují spánek. Mnoho pacientů je proto přestává užívat.

Psychoterapie je jediná metoda, která se zaměřuje na příčinu. Ne na to, jak se cítíš teď, ale proč se cítíš takhle vůbec. Je to jako vyčistit infikovanou ránu - ne jen zalévat ji obvazem. Nejúčinnější metody, které mají vědecké důkazy, jsou prodloužená expozice, kognitivně-behaviorální terapie (KBT), EMDR a terapie vnitřního rodinného systému.

Prodloužená expozice: Když se vracíš tam, kde se bojíš

Prodloužená expozice (PE) zní strašidelně: „Znovu si představujes událost, která tě zničila?“ Ale právě to je klíč. Když se trauma stává součástí tvého příběhu - a ne něčeho, co ti někdo vtrhl do hlavy - přestává být tak mocná. V terapii se pacient postupně vystavuje vzpomínkám na trauma, nejprve v bezpečném prostředí, potom i v reálných situacích, kterým se vyhýbal. Může to být cesta k místu, kde se stalo, nebo hovor s někým, kdo byl přítomen. Každý krok je pomalý, kontrolovaný, a vždy pod dohledem terapeuta.

Nejde o to, aby si to „přežil“ znovu. Jde o to, aby se mozek naučil: „To už se nestává. Jsem v bezpečí.“ Po několika týdnech mnoho lidí říká: „Už se to nezdá tak reálné.“

EMDR: Jak pohyby očí mění mozek

EMDR - terapie desenzitizace a přepracování očními pohyby - zní jako věda z futuristického filmu. Ale funguje. Pacient si představí traumatickou scénu, zatímco terapeut ho vede, aby pomalu pohyboval očima zleva doprava - nebo poslouchal střídavé zvuky nebo cítil vibrace v rukách. Tento ritmický stimul způsobuje změny v mozkových oblastech, které zpracovávají vzpomínky a emoce.

Nejde o hypnózu. Nejde o to, že by se něco „změnilo“ magickejma rukama. Jde o to, že mozek začne přesměrovat traumatu z oblasti, kde je uložené jako „ohrožující aktuální hrozba“, do oblasti, kde je jen „minulá událost“. Mnoho lidí popisuje EMDR jako „příjemně vyčerpávající“ - po sesii se cítí unavení, ale lehčí. Někteří říkají, že vzpomínka už nevypadá tak barevně nebo hlasitě.

Kognitivně-behaviorální terapie: Jak přepsat příběh, který ti někdo napsal

KBT je jako přepisování knihy, kterou ti někdo napsal, když jsi nebyl schopen říct „to je špatně“. Lidé s PTSD často věří věcem jako: „To se stalo, protože jsem to zasloužil.“, „Kdybych byl lepší, nic by se nestalo.“, „Všichni mě opustí, když to zjistí.“

Terapeut pomáhá identifikovat tyto myšlenky, zkontrolovat, jestli jsou pravdivé, a nahradit je realističtějšími. Například: „Neměl jsem kontrolu nad tím, co se stalo. To není moje vina.“ Tento proces se jmenuje kognitivní restrukturalizace. A zároveň se učíme zvládat tělesné příznaky - jak dýchat, když se začneš cítit jako by tě někdo šťouchal do hrudi, nebo jak se uvolnit, když tě něco překvapí.

KBT není rychlá. Trvá 8-12 týdnů, ale výsledky jsou trvalé. Lidé, kteří ji projdou, často říkají: „Už nejsem tím, co se mi stalo.“

Proč je důvěra mezi terapeutem a pacientem klíčem

Žádná metoda nepracuje, pokud pacient necítí bezpečí. PTSD zničí důvěru - k lidem, k sobě, k budoucnosti. Pokud terapeut bude příliš rychlý, příliš „technický“ nebo neposkytne prostor na pláč, pacient se zavře. A to je smrtící.

První týdny terapie nejsou o trauma. Jsou o tom, jak se pacient cítí, když je s někým, kdo ho nesoudí. Kdo ho neříká „musíš to překonat“. Kdo říká: „To, co jsi zažil, je strašné. A já tě tu mám.“

Bez tohoto vztahu se všechny metody - i EMDR, i PE - mohou stát škodlivými. Vystavení trauma bez bezpečí je znovu traumatem. Terapeut musí být nejen odborník, ale i člověk, který umí být přítomen. To není výukový plán. To je umění.

Co se děje v Česku - a proč čekáš osm let

V Česku je PTSD stále stigmatizovaná. Mnoho lidí si myslí, že „to projde samo“. Nebo že „to je slabost“. A tak čekají. Průměrně osm let. To je tragédie. Čím déle trauma zůstává nezpracované, tím víc se v mozku zakoření. Vznikají komplikace: úzkost, deprese, zneužívání alkoholu, sebevražedné myšlenky, rozpad vztahů.

V posledních letech se však něco mění. V Jihlavě, Brně, Praze se objevují specializovaná centra, kde terapeuti mají přesně tyto znalosti. Některé nemocnice nabízejí EMDR i KBT jako standardní metody. Ale stále je potřeba více odborníků. A více povědomí.

Ketamin a nové cesty - ale ne jako „zázračná injekce“

Ketaminem asistovaná psychoterapie je novinka, která se objevuje v zahraničních studiích. Ketamin rychle snižuje úzkost a depresi - a to umožňuje pacientovi vstoupit do terapie s lehčí hlavou. Ale to není „lék na PTSD“. Je to nástroj, který otevírá dveře. Bez následné psychoterapie se efekt ztratí za týdny.

Nejsou to „zázračné injekce“. Jsou to pomůcky. A pouze pro ty, kdo jsou připraveni dělat práci. Kdo chce, aby někdo za něj zpracoval trauma, ten se nezahájí. A to je důležité pochopit.

Co můžeš udělat teď - pokud jsi sám nebo znáš někoho, kdo trpí

Nečekáš osm let. Neříkáš si „to se překoná“. Když se cítíš, že tě něco „drží“ - že se probouzíš v nočních můrách, že se vyhýbáš místům, která dřív miluješ, že jsi ztratil chuť k životu - hledej pomoc. Ne u lékaře, který ti dá pilulku. Ale u psychoterapeuta, který má zkušenosti s trauma.

Nemusíš mít „úplně špatně“. Stačí, že ti to překáží. Stačí, že se cítíš jinak. Stačí, že to nechceš už dál nést sám.

A pokud znáš někoho, kdo to prožívá - neříkej „budeš to překonat“. Řekni: „Nemusíš to dělat sám. Jsem tady.“ A pomoz mu najít terapeuta. To je největší láska, kterou můžeš dát někomu, kdo je zraněný.