27
pro,2025
Často se děti, které se rozčílí, rozpláčou nebo začnou kopat a křičet, chovají jako by měly vnitřní blesk. Ačkoliv to vypadá jako špatné chování, ve většině případů je to jen regulace emocí - kterou ještě neumí. Děti do 7 let nemají vyvinutou schopnost řídit své pocity. Když se cítí zahanbené, vystrasené nebo nechápaly, co se stalo, jejich tělo reaguje přirozeně: křikem, útokem nebo únikem. A právě tady přichází na řadu terapeutická hra.
Proč hra je pro děti nejlepší terapie
Hra není jen zábava. Pro dítě je to jeho jazyk. Když dítě hraje s panáčky, kreslí nebo staví věže z kostek, nehrává jen tak. Promítá do hry to, co nemůže říct slovy. Představte si, že 5leté dítě vidělo, jak se jeho rodiče hádali. Nemůže říct: „Mám strach, že mě nebudou milovat, když se budete křičet.“ Ale když vezme dvě panáčky a začne je házet do sebe, přesně to říká. Terapeut, který ví, jak na to, sleduje, následuje a pomalu začne hovořit o tom, co se děje. Neříká dítěti, co má cítit. Jen říká: „Ten panáček se zdá, že je hodně rozčílený.“ A to stačí. Dítě se cítí slyšené. A to je první krok k tomu, aby se naučilo řídit své pocity.
Podle výzkumů děti, které pravidelně hrají terapeutické hry, mají o 32 % lepší schopnost rozpoznávat emoce - jak v sobě, tak u druhých. Dívky v tomto oboru často dokonce vykazují o 27 % lepší regulaci než děti bez terapie. A to všechno bez složitých výukových programů, bez papírů a testů. Jen hrou.
Jak terapeutická hra vlastně funguje
Terapeutická hra není jako hra ve školce. Není tam „správná“ nebo „špatná“ hra. Terapeut neříká dítěti: „Teď si zahraješ na lékaře.“ Dítě si vybírá, co chce hrát. Může to být vytváření města z lega, nebo zabití draka z plátna, nebo tiché kreslení. Terapeut se nechá vést. A když dítě zahraje, že panáček spadl z věže a zemřel, terapeut neříká: „To není pravda.“ Říká: „Ten panáček byl moc vysoko. Zřejmě se mu toho stalo moc.“
Tento přístup se nazývá nedirektivní. Znamená to, že dítě má kontrolu. A právě to je klíč. Když dítě necítí, že ho někdo řídí, začne se otevírat. A když se otevírá, začíná zpracovávat ty pocity, které ho dřív tloukly zevnitř. Terapeut jen zrcadlí: „Zdá se, že ten kůň je smutný.“ Nebo: „Tady je hodně hlučno. Je to strašné?“
Podle Piageta je symbolická hra - kdy dítě přidává význam jedné věci jiné - vrchol dětského vývoje. Když dítě hraje na mrtvou kachnu po tom, co zemřela jeho kachna doma, nehrává jen tak. Zpracovává smrt. A to je terapie.
Co se děje během první hodiny
První sezení není terapie. Je to zkouška. Terapeut sleduje, co si dítě vybere - jaké hračky, jak je drží, jak se pohybuje, kdy se zastaví, kdy se rozčílí. Některé děti se nechají hned pustit, jiné se schovají za rodiče. To je normální. Terapeut nechá dítě v klidu. Pokud dítě hraje jen s autíčky a nikdy neřekne slovo, to není problém. To je jeho jazyk. Terapeut se naučí ho číst. A pak začne pomalu vstupovat do hry. Ne jako vůdce. Ale jako spoluhráč.
První hodina trvá 45 minut. Většina dětí začne s něčím jednoduchým - kreslením, skládáním, hraním s pohádkami. Ale pozor: to, co dítě hraje, je často jeho vnitřní svět. Když dítě stále staví věže a pak je sypá, může to znamenat, že se cítí bezpečně jen tehdy, když všechno řídí. A když všechno zřítí, je to jeho způsob, jak říct: „Nemám kontrolu.“
Terapeutická hra vs. jiné metody
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je strukturovaná. Dítě se učí, jak přemýšlet o svých myšlenkách. Ale to funguje jen u dětí starších 8 let. Dítě 4 let nechápe, co je „negativní myšlenka“. Ale může hrat s panáčkem, který se bojí temnoty. A to je výhoda terapeutické hry: funguje u dětí od 3 let.
Theraplay je jiný model. Tam se zaměřuje na vztah mezi rodičem a dítětem. Terapeut ukazuje rodičům, jak hrát s dítětem tak, aby se cítilo bezpečně. Například: pomalé dotýkání, opakování hlasu, hraní „kdo je největší?“ - všechno, co dává dítěti pocit, že je milované a bezpečné. A to je klíč k regulaci emocí - když dítě ví, že někdo ho má rád, i když se rozčílí, přestává se bát svých původů.
Metaanalýza z roku 2005 ukázala, že terapeutická hra je o 71 % efektivnější než žádná terapie vůbec. Ale má i své hranice. U ADHD není sama o sobě dostatečná. Tam potřebujete pohyb, dotyk, zvuk - neuropsychologickou korekci. Ale když ji spojíte s hrou, zlepšení emocionální regulace dosáhne až 54 %.
Co říkají rodiče - reálné příběhy
Na platformě Lepší rodičovství.cz má terapeutka Zdeňka Ráčková 4,8 z 5 hvězdiček. 87 rodičů napsalo, že jejich děti se změnily. Jeden otec říká: „Můj 4letý syn se dříve rozčílil za každým nečekaným slovem. Teď se zastaví. Říká: ‚Mám zlobu.‘ A pak si sedne.“
Jiná maminka: „Dřív jsme každý večer křičeli. Teď si děláme „Hru na rozhovor“. Vezmeme panáčky a oni si povídají o dnešním dni. A my se díváme. A často to, co říkají panáčci, je to, co se dítě neodváží říct.“
Ale ne všechny zkušenosti jsou dobré. 12 % rodičů na Facebooku stěžuje, že terapeut nevysvětloval, co dělá. A že je nezapojoval. To je klíčové. Pokud rodiče nevědí, co se děje, dítě se vrací domů a znovu se vrací ke starým vzorům. Výzkum Unicare ukazuje: děti, jejichž rodiče aplikují techniky doma, dosahují o 40 % lepších výsledků.
Co můžete dělat doma - 3 jednoduché techniky
Nemusíte být terapeut, abyste pomohli dítěti. Tady jsou tři věci, které můžete dělat každý den:
- Emoční kalendář - každý večer si dítě vybere jednu barvu: červená = vztek, modrá = smutek, žlutá = radost, šedá = strach. A přilepí ji na kalendář. Neříkáte: „Proč jsi měl strach?“ Jen říkáte: „Aha, dnes byla šedá. Co se stalo?“
- Hra na rozhovor - vezměte dvě hračky. Jednu vezme dítě, druhou vy. Řeknete: „Můj panáček dnes nechtěl jít do školky.“ Dítě odpoví: „Můj panáček se bál, že ho někdo vyhodí.“ A takhle se začne hovořit o tom, co se skutečně stalo.
- 5 minut tiché hry - každý den, 5 minut, bez telefonu, bez křiku. Sednete spolu, dítě si vybere hračku a hraje. Vy jen sedíte. A když se dítě otevře, poslechnete si. To je největší dar, který můžete dítěti dát - pozornost bez hodnocení.
Kdo je skutečný terapeut a jak ho najít
Ne každý, kdo hraje s dětmi, je terapeut. V Česku se pro certifikaci vyžaduje 300 hodin teorie, 150 hodin supervize a 200 hodin praktické terapie. To je minimálně 650 hodin. A to jen začátek. Většina terapeutů má víc. Cena sezení je 800-1500 Kč. Většina pojišťoven nehradí, ale některé zahrnují až 10 sezení ročně v rámci psychologické péče.
Největší poptávka je pro děti 4-7 let s agresivitou (42 %), úzkostí (28 %) a sociálními obtížemi (20 %). Většina terapeutů (85 %) kombinuje hru s rodinnou terapií - protože dítě nežije ve vakuu. Žije v rodině. A když se změní rodiče, změní se i dítě.
Cesta dopředu - co se děje v Česku
Terapie hrou roste v Česku o 8,3 % ročně. V roce 2023 jich bylo přes 350 certifikovaných terapeutů. A teď se něco děje nového. Ministerstvo zdravotnictví spustilo pilotní projekt „Hrajeme si s emocemi“ - terapie hrou bude testována v 50 předškolních zařízeních. Do roku 2027 by měla být standardní součástí rané péče ve 60 % center.
Některá centra už experimentují s AR - rozšířenou realitou. Děti s autismem hrají ve virtuálním světě, kde se učí rozpoznávat tváře a emoce. Je to základ pro budoucnost. Ale základ zůstává stejný: dítě potřebuje bezpečného druhého, který ho neřídí, ale sleduje. A který ví, že hra není jen hra. Je to jeho hlas.
