Psychoterapie a náboženství: Jak terapeut respektovat víru a spiritualitu klienta

Stojíte před terapeutem, říkáte mu o svém bolestném rozpadu manželství, o pocitu, že všechno ztrácí smysl. A pak přidáte: „Ale já věřím, že Bůh má pro mě plán.“ Co teď? Bude terapeut pokrčit rameny? Přešlapuje to jako nepodstatné? Nebo se vás ptá: „Co to pro vás znamená, že Bůh má plán?“ V české psychoterapii už není otázka, zda duchovní téma patří do místnosti, ale jak ho správně počítat.

Psychoterapie nejde proti víře - ale dříve to tak vypadalo

Sigmund Freud považoval náboženství za kolektivní neurózu. Pro něj bylo víra jen iluzí, kterou lidé vytvořili, aby si ulehčili strach ze smrti a nejistoty. Když se v 20. století psychoterapie rozvíjela jako věda, duchovní dimenze byla považována za nevědeckou, až nebezpečnou. Terapeut měl být objektivní, vědecký, neutrální - jako fyzik v laboratoři. Věřící klienti často zůstávali sám se svým křížem, svými modlitbami, svým pocitem, že někdo je s nimi - a terapeut jim říkal: „To je jen projekce.“

Dnes to už není tak. Výzkum z roku 2023, který dotazoval 42 českých terapeutů, ukázal, že 78 % klientů přináší do terapie náboženská nebo spirituální témata. A 63 % terapeutů se cítí připraveno je řešit. Nejde už o to, zda je víra „pravá“ nebo „iluzorní“. Jde o to, jaký vliv má na život člověka.

Co vlastně je spiritualita? A proč to není jen „modlitba“

Spousta lidí si představuje spiritualitu jako něco, co se děje v kostele, mešitě nebo synagoze. Ale ve světě psychoterapie je to jinak. Spiritualita je širší. Je to pocit, že život má hlubší smysl. Je to spojení s něčím větším - třeba přírodou, lidskostí, vesmírem, nebo Bohem. Někdo ji najde v meditaci, někdo v umění, někdo v péči o dítě. Někdo ji nezná vůbec - a to je také v pořádku.

Naopak, někdo může mít „ne-zdravou“ spiritualitu. Například když věří, že je trestán Bohem za své hříchy, nebo že musí být dokonalý, jinak ho Bůh odmítne. Nebo když si myslí, že jeho nemoc je trest za nějaký hřích. Taková víra nezlepšuje, ale zhoršuje deprese, úzkosti, sebeviny. Terapeut neříká: „To je špatně.“ Říká: „Jak to pro vás funguje? Jak vás to často těží?“

Tři způsoby, jak terapeut reaguje na víru - a který je nejlepší

Podle výzkumu O. Pechové z roku 2011 se terapeuti dělí do tří skupin:

1. Ignorují to - 12 % terapeutů. Považují víru za nepodstatné. Pokud klient začne mluvit o Bohu, změní téma. Tím ale klienta odřízne od toho, co je pro něj nejdůležitější. Někdy to způsobí, že klient přestane chodit.
2. Odkazují na kněze, rabíny, imámy - 31 % terapeutů. Říkají: „To je vaše věc, pojďte k duchovnímu.“ To je lepší než ignorovat, ale není to dost. Když klient hledá smysl v bolesti, nemůže být vyslán jen k někomu jinému. Potřebuje, aby někdo s ním zůstal.
3. Integrují to do terapie - 57 % terapeutů. To je ten správný přístup. Terapeut se ptá: „Co vám ta víra dává? Co vám bere? Jak se to mění, když se cítíte zraněný?“ Neříká, co je pravda. Přijímá to jako část identity klienta - stejně jako jeho kulturu, rodinný příběh nebo zkušenost s úrazem.

Nejlepší terapeut není ten, který má stejnou víru jako klient. Je to ten, který dokáže zůstat v prostoru, kde se neví, co je pravda - a přesto se ptá s úctou.

Co dělá terapeut s vlastní vírou?

Ne každý terapeut je ateista. Mnoho jich je věřících - křesťanů, muslimů, buddhistů. A to je problém. Když terapeut věří, že Bůh je milosrdný, a klient věří, že Bůh je kázeň, jak se terapeut zachová? Jak nevynucuje svou víru?

Výzkum BM Grunta ukazuje, že 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolcení. Cítí se vinen, když klientovi neřekne: „Bůh tě miluje.“ Ale také ví, že to není jeho role. Je to jako lékař, který by měl radit pacientovi, jak má jíst - ale neříkat mu, co je správná dieta. Terapeut neřeší, co je pravda. Řeší, co je pro klienta životaschopné.

Nejlepší nástroj? Sebereflexe. Terapeut musí vědět, co v něm vyvolává víra klienta. Když klient mluví o smrti a bolesti, a terapeut si říká: „To bych já nevydržel.“ - pak je to jeho vlastní bolest. Musí ji uznat, ne přenášet na klienta.

Když víra pomáhá - a když ničí

Víra může být zdrojem síly. Když člověk řekne: „Nemůžu to zvládnout, ale Bohu věřím.“ - to může být první krok k uzdravení. Některé klienty udržuje v životě právě víra. Víra, že život má smysl, že někdo je s nimi, že i v temnotě je světlo.

Ale víra může být i past. Když člověk věří, že je hříšník, že ho Bůh odmítá, že nemá právo na štěstí - pak se psychoterapie stává místem, kde se toto přesvědčení může změnit. Ne tak, že by se mu řeklo: „To je špatně.“ Ale tak, že se mu ukáže: „Kdo ti to řekl? Když to říkáš, co se v tobě děje?“

Příklad: Klientka, která se cítila vina za svou nemoc, protože „to bylo trestem za to, že jsem nebyla dost dobrá“. Terapeut jí pomohl pochopit, že toto přesvědčení pochází z jejího výchovného prostředí - ne z Boha. Až tehdy mohla začít omlouvat sebe sama.

Co se děje v Česku? Roste otevřenost

V roce 2015 jen 15 % českých terapeutů pracovalo s duchovními tématy. Dnes je to 37 %. Česká komora psychologů hlásí, že z 1 852 registrovaných terapeutů 28 % uvádí, že tyto téma v praxi řeší. V Olomouci na Univerzitě Palackého je katedra psychologie náboženství, která pořádá konference už 15 let. V Praze se na workshopu Gestalt Praha učí studenti, jak nevynucovat, ale poslouchat.

Od roku 2024 nabízí Univerzita Karlova volitelný kurz „Spiritualita v psychoterapii“. Je to první krok k tomu, aby se to učilo systémově - ne jen podle zkušenosti jednoho terapeuta.

Co můžete dělat, pokud jste klient

Pokud věříte a cítíte, že to je důležité - nebojte se to říct. Nejste „příliš náboženský“. Jste člověk. A terapeut má být schopen s tím pracovat.

Pokud se cítíte, že terapeut ignoruje nebo zlehčuje vaši víru - můžete se zeptat: „Jak si představujete, že bychom mohli tyto věci spolu probrat?“

Ne každý terapeut je připravený. A to je v pořádku. Můžete hledat jiného. V Česku už existují terapeuti, kteří se specializují na práci s duchovními tématy. Nejsou to „náboženští terapeuti“. Jsou to terapeuti, kteří vědí, že víra je část lidského života - a že ji nejde vyloučit.

Co můžete dělat, pokud jste terapeut

Nemusíte mít stejnou víru jako klient. Ale musíte mít schopnost se zeptat: „Co to pro vás znamená?“

Nechte si čas. Neříkejte odpovědi. Neříkejte „Bůh tě miluje“. Neříkejte „To je jen psychika“. Prostě se zeptejte. Poslouchejte. Zaznamenejte si, co vám klient říká - a co neříká.

Pořiďte si vlastní terapii. Nebo supervizi. Věřící terapeuti potřebují místo, kde mohou promluvit o tom, jak je jejich víra ovlivňuje v práci. A nevěřící terapeuti potřebují místo, kde se naučí, že víra není něco, co se dá „vyřešit“. Je to něco, co se dá pochopit.

Nejde o to, kdo má pravdu - ale o to, kdo se cítí žít

Psychoterapie není o tom, jak správně věřit. Je o tom, jak žít s tím, co věříte. A jak se s tím vyrovnat, když to bolestí. Když víra dává naději - podporujte ji. Když víra dělá bolest - pomozte ji přeměnit.

Největší dárky, které terapeut může dát, nejsou techniky, nejsou nástroje. Jsou to ticho, přítomnost a úcta. Když klient řekne: „Věřím, že je tam někdo.“ - a terapeut odpoví: „A já jsem tady. S tebou.“ - pak se stalo něco hlubokého. Něco, co nejde změřit žádným dotazníkem. Něco, co nejde zapsat do ICD-11.

To je psychoterapie. A to je víra. A obě mohou být na stejné straně.