Terapeutická práce se studem a vinou po traumatu: Jak najít cestu k soucitu s sebou

Stud a vina po traumatu nejsou jen emocemi - jsou jako těžký nářadí, které vás drží na místě, když byste chtěli jít dál. Mnoho lidí, kteří prožili násilí, ztrátu nebo náhlou krizi, se probouzí každé ráno s pocitem, že to všechno bylo jejich vinou. „Proč jsem to nezabránil?“, „Proč jsem neřekl nic?“, „Proč jsem to přežil?“ Tyto otázky se neodpoutávají. A nejsou to jen myšlenky. Jsou uložené v těle, v dechu, v napětí v zádech, v tom, jak se vyhýbáte pohledu v zrcadle.

Co se skrývá za studem a vinou po traumatu?

Stud a vina po traumatu nevznikají z ničeho. Vznikají z toho, že váš mozek, v okamžiku, kdy jste byli v nebezpečí, musel najít způsob, jak přežít. A nejčastější způsob, jak to udělat, je připsat vinu sobě. „Když jsem byl dítě a rodič mě bijel, musel jsem si říct, že to bylo moje vina - jinak bych musel přiznat, že ten, kdo mě měl chránit, je nebezpečný.“ Tohle je psychologický obranný mechanismus. A je to inteligentní. Jenže po traumatu se nevypíná. Zůstává tam. A dělá z vás někoho, kdo se sám sebe nenávidí.

Podle Hany Urbáškové (2021) je toto pocitové zatížení často hluboce spojené s porušením vnitřních hodnot. Když jste v dětství vychovávaní na tom, že „dobrý člověk nechce být slabý“, „dobrý člověk nepláče“, „dobrý člověk neříká ne“, tak každá situace, kdy jste něco neudělali, vám připomíná, že jste „nedostateční“. A to je přesně to, co trauma vám způsobí - pocit, že jste selhali, i když jste v té chvíli dělali, co mohli.

Proč tradiční terapie často selhává?

Mnoho lidí se obrací na terapeuty s nadějí, že jim pomohou „překonat“ vinu. Ale často se setkají s otázkami, které je jen zhoršují: „Můžeš mi to podrobně popsat?“, „Co jsi cítil, když to bylo?“, „Jaký byl tvůj reakční mechanismus?“

Takto se děje retraumatizace. Ne proto, že terapeut je zlý. Ale proto, že neví, co dělá. Trauma není příběh, který se může vyprávět jako kniha. Je to tělesná zážitek, uložený v nervovém systému, v svalovém napětí, v dechu, v zraku, který se vyhýbá kontaktu. Když terapeut neumí pracovat s tělem, jen s myšlenkami, tak klienta nutí znovu prožít to, co ho zranilo - bez toho, aby mu poskytl bezpečí, které potřebuje k uzdravení.

Podle průzkumu Mezirolemi (2023) z roku 2022, který zahrnoval 150 klientů v ČR, jen 35% lidí s průměrným nebo špatným terapeutickým vztahem dosáhlo jakéhokoli pokroku. Ale 85% lidí, kteří cítili, že jejich terapeut je bezpečná osoba, na kterou se mohou spolehnout, zažilo výrazné zlepšení.

Klíčové prvky úspěšné terapie

První věc, kterou potřebujete, není technika. Je to bezpečí. Ne bezpečí, že vás někdo nezabije. Ale bezpečí, že vás někdo uvidí - opravdu uvidí - a nebude vás soudit. To je základ.

Terapeut, který pracuje s traumatem, neříká: „Zkus to znovu.“ Říká: „Zkus se teď jen sebe dotknout. Přilož ruku na hrudník. Dej si ruku na břicho. Co se stane, když to uděláš?“

Techniky jako EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) nebo somatic experiencing (tělesně orientovaná terapie) nepracují s příběhem. Pracují s tělem. EMDR využívá pohyby očí, aby pomohla mozku zpracovat traumatické paměti. Somatic experiencing sleduje, jak se tělo při vzpomínce na traumatu napíná - a pak pomáhá tělu najít nový způsob, jak se uvolnit. Nejde o to, abyste si vzpomněli na všechno. Jde o to, abyste se znovu spojili se svým tělem - tím, co zůstalo, když všechno ostatní zmizelo.

Ve své práci Somacare institut (2023) říká: „Nemusíte o traumatu povídat. Nemusíte ho prožívat znovu. Musíte se vrátit k tomu, co jste byli před tím, než se všechno změnilo.“ K tomu, co jste byli, když jste se narodili - ne k tomu, co vám někdo řekl, že jste.“

Co se děje v těle, když se stud a vina ukládají?

Nejde jen o psychiku. Nejde jen o myšlenky. Stud a vina po traumatu mění fyzickou strukturu mozku. Podle Psyon (2023) dochází k biochemickým změnám - zvyšuje se hladina kortizolu, snižuje se aktivita v oblastech odpovědných za bezpečí a spojení s druhými. Mozek se učí: „Nikdy nejsem bezpečný. Nikdy nejsem dostatečný.“

To je důvod, proč někteří lidé po desetiletích nevědí, jak se smát, jak se v klidu usnout, jak se dotknout někoho jiného. Tělo si pamatuje. I když paměť zanikla, tělo si to pamatuje. A proto je terapie bez tělesného přístupu jen částečná.

Praktické kroky: Jak začít?

Neexistuje rychlá cesta. Ale existuje cesta, která funguje. A začíná tady:

1. Najděte terapeuta, se kterým se cítíte bezpečně. Kvalifikace je důležitá, ale ne důležitější než pocit, že vás neosudí. Pokud vám terapeut říká: „Musíme to probrat dnes.“ - běžte pryč.
2. Učte se tělesné regulaci. Začněte s 5 minutami denně: sedněte, zavřete oči, zhluboka nadechněte, vydechněte. Sledujte, jak se vaše tělo mění. To je základní regulační dovednost.
3. Nevyhýbejte se pocitům - ale nezatížte je. Když pocítíte stud, neříkejte si: „To je špatné.“ Řekněte si: „Ah, tu mám. To je zbytek něčeho, co se stalo.“
4. Hledejte podporu. Organizace jako In Via (800 111 122) nebo Centrum pro podporu duševního zdraví nabízejí skupinové setkání pro lidi s PTSD. Nejste sami.

Co říkají lidé, kteří prošli touto cestou?

Na české komunitě Redditu uživatel TraumaSurvivor89 napsal: „Po pěti letech terapie jsem konečně přestal cítit tu vražednou vinu za to, že jsem nepomohl své sestře při domácím násilí. Terapeutka mě učila, že jsem tehdy dělal, co jsem mohl jako 12letý kluk.“

Na druhou stranu, uživatelka HopelessCase napsala: „Po 18 měsících terapie jsem se cítila hůř než kdy jindy. Terapeut mě nutil opakovat detaily útoku.“

Rozdíl? V jednom případě byl terapeut průvodcem. Ve druhém - vyšetřovatelem.

Co se děje v Česku?

Trh pro trauma terapii roste. V roce 2018 bylo v Česku 185 certifikovaných trauma terapeutů. V roce 2023 jich bylo 272. A podle prognózy Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (2023) se toto číslo do roku 2027 zvýší na 410.

VZP ČR od ledna 2023 pokrývá alespoň 12 sezení trauma terapie ročně pro klienty s PTSD. To je krok vpřed. Ale stále je to málo. Pouze 32% českých terapeutů má certifikaci v EMDR nebo somatic experiencing. Zbytek pracuje s technikami, které nejsou navržené pro trauma.

Nové metody, jako ketaminem asistovaná psychoterapie, ukazují slibné výsledky - 63% redukce viny a studu u 78% účastníků v pilotním projektu. Ale nejsou to zázraky. Jsou to nástroje. A jako každý nástroj - fungují jen, když je používá zkušený člověk.

Co je na konci cesty?

Na konci této cesty není „být bez viny“. Není „být bez studu“. Je to něco jiného. Je to soucit s sebou.

Je to když se podíváte na svého 12letého sebe a řeknete: „Byl jsi jen dítě. Nezvládl jsi to, protože jsi nebyl schopen.“

Je to když se dotknete svého těla a řeknete: „Tady jsem. Tady jsem byl. A já jsem stále tady.“

Je to když přestanete mluvit o tom, co jste „měli udělat“, a začnete mluvit o tom, co jste „mohli“.

Nejde o to, aby se traumata „vyléčila“. Jde o to, aby jste se znovu naučili žít s tím, co se stalo - a přitom se neztratili.

A to je práce, která stojí za to.