Jak mluvit s blízkými o úzkosti a depresi: Komunikační tipy z terapie

Říct někomu, kdo ti je blízký: „Cítím, že je ti špatně“ - to je první krok, který může změnit vše. Nejde o to, aby jsi ho „vylečil“. Jde o to, aby se necítil sám. V Česku je stále mnoho lidí, kteří si myslí, že úzkost a deprese jsou jen „náladové vlny“ nebo příznaky slabosti. Ale to není pravda. Úzkost není jen „přemýšlení příliš moc“. Deprese není jen „smutek, který přejde“. Jsou to skutečné stavy, které mění způsob, jakým lidé vnímají svět - a často i sebe.

Nech si čas - a vyber správný okamžik

Nemluv o tom, když jsi unavený, když je doma hluk, nebo když se blízký právě vrátil z práce. Nejlepší chvíle je ta, kdy se sám otevře - i když jen trochu. Možná řekne: „Dnes jsem se cítil tak, že jsem nechtěl vstát z postele.“ Nebo: „Mám strach, že se nikdo nezajímá, jestli jsem živý.“ To je tvůj signál. Nezačínej větou: „Mám s tebou něco říct.“ Začni tichým: „Můžu si s tebou sednout?“

Nejde o to, aby to bylo dokonalé. Jde o to, aby to bylo bezpečné. Místem, kde se cítí klidně - možná na křesle v kuchyni, kde děláte kávu, nebo při procházce, kdy nevidíte do očí. Když je přímo před tebou, ne na telefonu, ne přes zprávu. Přímo. Mezi čtyřma očima.

Nemluv o tom, jak to „má být“

„Ale no tak, nebuď takový mračoun.“ „Já mám taky stres, ale nebrečím.“ „Prostě se rozvesel.“ Tyto věty nejsou zlé. Jsou jen neúčinné. A pro někoho s depresí nebo úzkostí jsou bolestné. Ne proto, že chceš ublížit. Ale proto, že předpokládáš, že jeho pocit je volba. A není to volba. Je to stav, který ho drží uvnitř - jako v tmavé místnosti, kde nevidí dveře.

Když někdo řekne: „Cítím se jako kdybych nosil kámen v hrudi“, neříkej: „Zkus se více pohybovat.“ Řekni: „To zní těžké. Jak to vypadá, když ten kámen cítíš nejvíc?“

Neřeš. Neříkej, co má dělat. Nevykládej, jak to má být. Jen to uznávej. Ať už to zní divně, nebo smutně, nebo přehnaně. Když řekne: „Cítím se, že jsem něco špatného“, neříkej: „To není pravda.“ Řekni: „To zní, že to pro tebe je opravdu těžké.“

Pojď s ním - ne před ním

Neříkej: „Já ti pomůžu.“ To zní jako záchrana zvenku. A když je někdo v depresi, cítí se často jako něco, co je „příliš těžké“ pro ostatní. Místo toho řekni: „Jsem tu pro tebe.“

Tyto tři slova mají sílu. Ne proto, že jsou krásná. Ale proto, že nevyžadují nic. Nevyžadují, aby se zlepšil. Nevyžadují, aby se smál. Jen říkají: „Nemusíš být jiný. Jsem tady.“

Podle průzkumu Loono.cz z roku 2022, 89 % lidí, kteří začali chodit na terapii, řeklo, že je to rozhodlo právě někdo, kdo jim řekl: „Jsem tu.“ Ne někdo, kdo jim dal tipy, ne někdo, kdo jim přinesl květiny. Ale někdo, kdo se nevzdal.

Naslouchej - opravdu

Naslouchání není jen mlčení, dokud neřekneš svůj názor. Je to přestat myslet na to, co budeš říct dál. Je to pozorovat, jak se mu mění hlas. Jak se zastaví. Jak se překroutí ruce. Jak se zavřou oči.

Podle průzkumu Nevypusť duši z roku 2022, 76 % lidí s depresí řeklo, že nejvíce ocenilo, když je někdo prostě poslouchal. Bez rad. Bez porad. Bez toho, aby to přeměnil na „výukový moment“.

Když řekne: „Nevím, proč se cítím takhle.“ Neříkej: „To je způsobené tím, že jsi se nezabýval svými emocemi.“ Řekni: „To je těžké, že to nevíš. A já jsem tady.“

Neboj se ticha. Někdy je ticho nejhlubší odpověď. Když se zastavíš, necháš ho dýchat, necháš ho být - v tom okamžiku cítí, že není „příliš“.

Požádej ho, co by mu pomohlo

To je jedna z nejsilnějších vět, které můžeš říct: „Co by ti teď pomohlo?“

Nech ho zodpovědět. Možná řekne: „Nic.“ A to je taky odpověď. Neříkej: „Ale musíš něco dělat.“

Možná řekne: „Chci jen, abys seděl vedle mě.“ To je v pořádku. Možná řekne: „Chci, abys mi neříkal, že to přejde.“ To je taky v pořádku. Nebo: „Chci, abys mi nekladl otázky.“

Podle průzkumu Loono.cz, 67 % lidí s duševními potížemi řeklo, že právě tato otázka - „Co by ti teď pomohlo?“ - je ta, která je nejvíc ulevila. Protože jí nezatěžuje. Nevyžaduje od nich, aby byli „silní“. Jen je považuje za lidi, kteří mají potřeby.

Neztrácej se - a nezapomeň na sebe

Podporovat někoho s úzkostí nebo depresí není lehké. Můžeš cítit, že to děláš špatně. Můžeš se cítit bezmocný. Můžeš se vyčerpat. To je normální.

Podle Deprese.com, 41 % rodinných příslušníků zažívá empatické vyhoření během prvních šesti měsíců podpory. To znamená: ztrácíš energii, ztrácíš cit, ztrácíš se.

Nezapomeň na sebe. Jdi na podpůrnou skupinu pro blízké. V 87 % českých psychiatrických ambulancí jsou tyto skupiny zdarma. Nejsou pro „osoby s chorobou“. Jsou pro ty, kdo je podporují. Tam se dozvíš, že nejsi sám. A že to, co cítíš, je normální.

Nemusíš být dokonalý. Musíš být přítomný.

Co dělat, když se to nezlepší?

Někdy můžeš říct všechno správně. A přesto se nezmění nic. To neznamená, že jsi selhal. Znamená to, že potřebuje odbornou pomoc.

Nech ho, aby to řekl sám. Ale můžeš mu pomoci najít cestu. Například: „Vím, že ti to nedává smysl, ale kdyby ses mohl podívat na psychologa, jen na jednu schůzku - já bych ti pomohl zapsat se.“

Podle Psychiatrické nemocnice Bohnice z roku 2022, 73 % pacientů s depresí řeklo, že právě podpora blízkých je ta, která je přiměla vyhledat terapii. Ne kvůli tomu, že jim někdo řekl: „Musíš jít na terapii.“ Ale kvůli tomu, že někdo řekl: „Jsem tady. A ty jsi důležitý.“

Co neříkat - a proč

Některé věty se objevují znovu a znovu. A každýkrát zraní.

• „Jen se trochu rozvesel.“ - Deprese není nálada. Je to stav, ve kterém se nejde ani smát, ani plakat. Jen cítíš prázdnotu.
• „To je jen v hlavě.“ - Všechny bolesti jsou v hlavě. Ale to neznamená, že nejsou reálné. Když máš bolest zad, neříkáš: „To je jen v těle.“
• „Vím, jak se cítíš.“ - Pokud jsi to nezažil, nevíš. Místo toho řekni: „Nemůžu vědět, jak to je pro tebe. Ale chci to pochopit.“
• „Měl bys se více hýbat / jíst / spát.“ - Když máš depresi, každý krok je jako výstup z propasti. Neříkej, co má dělat. Řekni: „Chci jít s tebou.“

Co je důležité pamatovat

Nejsi terapeut. Nejsi lékař. Nejsi záchranář. Jsi člověk, který se stará o jiného člověka. A to stačí.

Nejde o to, aby jsi to „vyřešil“. Jde o to, aby se necítil sám.

Podle průzkumu Fakulty humanitních studií UK z roku 2022, 63 % Čechů stále považuje duševní onemocnění za znak slabosti. To je velký problém. Ale ty nemusíš být jeho součástí. Ty můžeš být tím, kdo ukáže, že to není slabost. Je to lidskost.

Když řekneš: „Jsem tu.“ - můžeš změnit život. Ne hned. Ne okamžitě. Ale možná někdy, když bude mít největší strach - bude si vzpomínat, že někdo řekl: „Jsem tu.“