Pláč v terapii: proč je normální a jak ho využít

Klíčové body

• Pláč v ordinaci není selhání, ale součást terapeutického růstu.
• Empatie a zrcadlová empatie umožňují klientovi cítit se bezpečně a projevit emoce.
• Rogersův i Jungův model popisují, kdy a proč se během terapie objevuje pláč.
• Gestalt terapie a integrativní přístupy aktivně pracují s tělesnými projevy emocí.
• Klientům i terapeutům pomáhají konkrétní techniky, aby pláč nezůstával jen „nepříjemným překvapením“.

Psychoterapie je metoda, která využívá verbální i neverbální prostředky - slova, tělesné geste, mimiku a hlavně emocionální projevy. V tomto kontextu se otázka „Můžu při terapii brečet?“ ukazuje jako naprosto zásadní.

Proč jsou emoce, a zejména pláč, tak důležité?

Emoce jsou v terapii „informacemi“, které klientovi i terapeutovi odhalují, co se vnitřně děje. Podle výzkumu Pedagogické fakulty MUNI (2014) je empatie schopnost vcítit se do pacientových prožitků a je klíčová pro tvorbu bezpečného prostoru. Když se klient cítí pochopený, může uvolnit potlačené pocity a to často končí slzami. Slzy nejsou znak slabosti, ale fyzický výdej napětí a stresu, což vede k lepšímu uvědomění si vlastních potřeb.

Historické a teoretické kořeny

V Carl Rogersově modelu se terapie dělí na sedm fází. První fáze se často popisuje „bez emocí“, jako by se problémy odehrávaly „někomu jinému“. Jak se klient postupně otevírá, dostává se do fáze, kde začíná vidět souvislosti mezi situacemi a tělesnými pocity - a tím pádem i k pláči. Jung identifikoval čtyři hlavní stádia psychoterapeutického procesu, kde je první - zpověď - právě místem silného emocionálního prožitku.

Integrativní přístupy, které spojují tělesnou a psychickou úroveň, zdůrazňují vědomé vnímání např. sevřeného hrudníku, což může vyústit ve slzy. Tělesné projevy jsou tak považovány za „cestu“ k hlubší psychické práci.

Jak vypadá pláč v terapeutické seanci?

Typicky se pláč objevuje v momentě, kdy klient popisuje událost, která mu způsobila „flatus vocis“ - prázdná slova bez emocionálního základu. Jakmile se objeví skutečný pocit (např. smutek, rozhořčení), tělo reaguje slzami. Terapeut Gestalt terapie používá techniku „prázdného židle“ a tělesné sledování, aby klienta vedl k uvědomění tělesných napětí často dovolí tichý pauzu, aby klient mohl „vydechnout“ a slzy plynuly přirozeně.

V praxi to může vypadat takto:

1. Klient popisuje traumatickou zkušenost a zůstane viset v „prázdných“ slovech.
2. Terapeut použije zrcadlovou empatii: „Slyším, že vám to dělá velkou bolest.“
3. Klient cítí napětí v hrudníku, které přeroste v slzy.
4. Terapeut neodvrací pozornost, ale zůstává přítomen a pomáhá pojmenovat, co se právě děje.

Po pláči často přichází úlevnější konverzace, protože se uvolnily blokace.

Co říká zrcadlová empatie a jak ji rozpoznat?

Zrcadlová empatie (někdy nazývaná reflektující empatie) je schopnost terapeuta vrátit klientovi zpětně jeho vlastní emocionální projevy. To vytváří „zrcadlo“, ve kterém klient vidí, že jeho pocity jsou legitimní. Mentalizace schopnost rozpoznat vlastní a cizí mentální stavy, což je klíčové pro zpracování emocí je díky zrcadlové empatii posílena - klient si uvědomí, že jeho slzy nejsou „nežádoucí“, ale mají svůj smysl.

Praktické tipy pro klienty: jak si usnadnit pláč, když potřebujete uvolnit napětí

• Dejte si povolení: Řekněte si nahlas, že je v pořádku brečet. Tím aktivujete vlastní regulační mechanismy.
• Soustřeďte se na tělo: Vnímejte, kde cítíte napětí (např. v hrudníku, v krku). Při zaměření se na tyto oblasti může slzavý výlev přijít přirozeně.
• Nechte ticho: Pokud cítíte, že se vám slzy chtějí vyklubat, nechte terapeutovi prostor, nechte se „přítmý“ - často to odvádí strach z vyjádření.
• Popište konkrétní moment: Místo abstraktních slov použijte konkrétní obraz („viděl jsem, jak mi zčervenala tvář, když jsem slyšel...“). To pomáhá přetavit prázdná slova na emocionální základ.

Co může terapeut udělat, aby podpořil zdravý výlev emocí

• Udržovat neútočný postoj: Vyhněte se hodnocení či radám během pláče. Stačí přítomnost a soucit.
• Reflektovat emocionální stav: „Zdá se mi, že vám to dělá velkou bolest a cítíte, že se vám chce brečet.“
• Používat tělesně orientované techniky (např. sledujte dýchání, respektujte tělesné napětí), jak doporučuje integrativní terapie spojení tělesných a psychických procesů pro komplexní prožitek.
• Stanovit hranice: Pokud pláč přeroste v „emoční povodeň“, pomozte klientovi najít slova, která náladu stabilizují, aby se výlev nestal destruktivním.

Časté mýty o pláči v terapii

Mýtus 1: Pláč znamená, že terapeut není dobrý. Pravda: Pokud terapeut dokáže vytvořit prostor, kde klient může brečet, je to známka kvalitní práce.

Mýtus 2: Pláč je slabost. Pravda: Slzy jsou fyziologický uvolňovací mechanismus a často vedou k hlubšímu sebepoznání.

Mýtus 3: Pláč zdržuje proces. Pravda: Když se emoční bloky uvolní, další terapie může postupovat rychleji a s větší efektivitou.

Závěr: proč byste neměli brečet v terapii ani proto, že se bojíte

Pláč v ordinaci psychoterapeuta není selhání, ale signál, že se něco uvolňuje a že proces funguje. Empatie, zrcadlová empatie a techniky jako tělesné uvědomování nebo integrativní přístupy pomáhají převést slzy v hodnotný podklad pro změnu. Pokud máte obavy, připomeňte si, že terapeut je školený, aby vám poskytl bezpečný rámec, a že slzy jsou jedním z nejpřímějších způsobů, jak se dostat k pravdě o sobě.