Zapojení partnera do terapie poruch osobnosti: Kdy to skutečně pomáhá

When you love someone with a personality disorder, you don’t just love the person-you love a storm. One minute they’re warm, attentive, full of life. The next, they’re accusing you of betrayal, shutting down, or screaming that you’re going to leave them. And you? You’re left wondering if it’s your fault. If you’re not enough. If you should just walk away.

But what if you don’t want to walk away? What if you still believe in the person beneath the chaos? That’s when the question comes up: Should I join therapy with them?

The short answer: Yes-but only under the right conditions.

Co se děje v terapii, když se partner zapojí?

Zapojení partnera do terapie poruch osobnosti není o tom, aby se partner stal terapeutem. Nejde o to, že by měl „napravit“ svého partnera. Nejde ani o to, aby se všichni sešli a vyřešili všechny konflikty v jedné hodině. To by selhalo hned na začátku.

Pravá hodnota spočívá v edukaci. V tom, aby partner pochopil, co se v hlavě osoby s poruchou osobnosti vlastně děje. Například u hraniční poruchy osobnosti (HPO), která je nejčastější formou, se 85 % pacientů bojí opuštění. To není jen strach. Je to jako kdyby každý odchod na nákup znamenal konec světa. A když se partner nechá unést do této paniky, reaguje záplavou lásky, omluvami, přísliby. A to jen zhoršuje situaci.

Terapeutický program pro partnery, jako je ten od Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, se učí přesně opak: jak nezakrývat, jak nezakládat, jak nezachraňovat. Jak říct: „Vím, že se bojíš. Ale já neopouštím. A ty se nezničíš.“

Kdy to opravdu pomáhá?

Není to jednoduché. Zapojení partnera nefunguje, když:

• pacient prožívá akutní krizi - emocionální výbuch, sebedestruktivní chování, sebeútok
• partner má vlastní traumata, která neřeší
• partner používá terapeutické nástroje jako zbraň - „Ty jsi řekl, že se máš držet hranic, takže teď jsem ti zakázala hovor!“

Ale funguje, když:

• partner chce pochopit, ne ovládat
• partner má vlastní podporu - individuální terapie nebo skupina pro partnery
• obě strany jsou ochotny měnit se - ne jen pacient

Podle dat z Psycholog AdiCare z roku 2022, když je partner zapojen do edukačního procesu, dochází k 40 % snížení sebedestruktivního chování a k 30 % zlepšení emocionální regulace u pacienta s HPO. To znamená méně sebevražedných myšlenek, méně sebevražedných činů, méně hospitalizací.

A nejde jen o pacienta. Partner také přežívá. Mnozí popisují, jak se jejich úzkost snížila, když přestali vnímat každý výbuch jako osobní útok. „Naučila jsem se reagovat klidněji,“ říká Jana z Prahy, „a díky tomu jsme přežili tři těžké krize bez rozchodu.“

Proč to nevždy funguje - a kdy to zhorší situaci?

Ne všichni partneři jsou připraveni. A ne všichni pacienti jsou schopni přijmout pomoc.

U narcistické poruchy osobnosti je zapojení partnera často neúčinné - ne proto, že partner nechce pomoci, ale proto, že osoba s narcistickou poruchou nevidí problém ve svém chování. Vztah se pak mění v jednostrannou výměnu: „Já ti dám pozornost, ty mi dáš potvrzení.“ To není láska. To je výměna služeb. Jak říká klinická psycholožka Julie Gottmanová: „Dva narcisté nejsou ve vztahu šťastní v pravém slova smyslu.“

Ještě hrozivější je situace, kdy partner začne používat terapeutické techniky jako nástroj pro manipulaci. Petr z Brna popisuje, jak jeho partner „naučil, jak využívat mé vlastní hranice proti mně“. Místo aby pomohl, partner využil vzdělávání k tomu, aby omezil jeho svobodu. To není terapie. To je zneužití.

Takže klíčové je: Partner musí být ochoten se měnit, ne jen řídit.

Jak začít - krok za krokem

Nikdo nezačíná tím, že se hned zapojí do terapie. Většina lidí začíná s úzkostí a nevěděním. Zde je cesta, která funguje:

1. Přečti si základy. Začni bezplatným e-bookem „Láska na hranici“ od Lifecoaching.cz. Obsahuje 12 praktických strategií - jak reagovat na křik, jak nezakrývat, jak říct „ne“ bez viny.
2. Navštiv edukační program. Národní ústav duševního zdraví v Klecanech nabízí 5-týdenní program každé úterý od 17:30 do 19:30. Nejde o terapii. Jde o to, abys pochopil, co se děje v hlavě tvého partnera.
3. Proveď individuální konzultaci. Pokud máš vlastní bolest, ztrátu, úzkost - vyhledej terapeuta. Průměrná cena je 1200 Kč/hod. To není luxus. Je to ochrana.
4. Teprve pak přijď s partnerem. Až budeš mít jasnou představu, co děláš, proč a jak, až budeš schopen říct: „Nechci řešit tvé problémy. Chci být tady, ale ne jako záchranná sít.“

Co ti pomůže - nástroje, které fungují

Ne každý má čas chodit na programy. Ale existují nástroje, které můžeš použít už dnes:

• Časové omezení reakcí. Když partner začne křičet, řekni: „Nechci se bavit, když křičíš. Přijdu za 20 minut, až se uklidníš.“ A dodrž to.
• Emoční karanténa. Pokud se cítíš vyhořelý, řekni si: „Dnes nejsem terapeut. Dnes jsem člověk, který potřebuje odpočinek.“
• Mobilní aplikace „Hranice“. Od ledna 2023 ji testuje NUDZ. Poskytuje okamžité návrhy reakcí, když se situace zhorší. V pilotním projektu s 85 partnery snížila intenzitu krizí o 22 %.

Co se mění v Česku - a kam to směřuje

V roce 2018 bylo v Česku 110 terapeutů specializujících se na HPO. V roce 2023 jich bylo 147. A 62 % z nich nabízí programy pro partnery. To není náhoda. To je odpověď na poptávku. Podle průzkumu Editverse z roku 2022 je 78 % lidí, kteří hledají terapii pro poruchu osobnosti, zároveň hledá podporu pro svého partnera.

V roce 2024 by měl být spuštěn první certifikační program pro terapeuty, kteří zapojují partnery. Bude obsahovat 120 hodin teorie a 80 hodin praxe. To znamená, že už nebudou existovat „náhodní“ terapeuti, kteří „nějak“ zapojují partnery. Bude to standardizované. A to je dobrá zpráva.

Do roku 2025 se očekává, že 45 % terapeutů v Česku bude zapojuvat partnery do terapie. Teď je to 28 %. Růst je reálný. Ale není dokonalý. V regionech mimo Prahu a Brno je přístup k takové péči stále omezený. A neexistuje žádná státní hradba, která by tyto programy financovala. Všechny jsou placené. A to je problém.

Co si pamatovat - když se všechno zhroutí

Tady je pravda, kterou si musíš vyříznout do srdce:

• Nemůžeš zachránit někoho, kdo se nechce zachránit.
• Tvoje láska není dostatečná, když je vztah jednostranný.
• Nejsi odpovědný za jeho psychickou bolest.
• Chodit na terapii jako partner není znak slabosti - je to znak odvahy.
• Někdy největší láska je říct: „Už nejsem schopen být tady.“

Ne každý vztah s někým, kdo má poruchu osobnosti, může přežít. Ale každý, kdo se rozhodne zapojit se do terapie, má šanci - ne na zázrak, ale na klid. Na mír. Na to, aby se mohl dívat na svého partnera a vědět: „Já nejsem jeho terapeut. Já jsem jeho člověk.“